PRÁVO A STÁT. Člověk, učil Aristoteles, je živočich společenský: kdo žije mimo společnost, je bud' podčlověk, nebo Bůh – nikoli však člověk. Robinson, ztroskotav na pustém ostrově, zůstal člověkem proto, že nesl společnost ve svém nitru: byl jí vytříben, vycepován, odchován. Kipling, chtěje zachovat lidskost děcka, ztraceného v džungli, byl nucen zlidštět společnost zvířecího obyvatelstva džungle a dodat zákonům džungle etické hodnoty; od mravního společenství vlků, medvěda, hada se v Kiplingově povídce nápadně liší opice, bandarlogové, jež sice žijí v houfu, ale pro svůj nedostatek mravních kvalit jsou ve všeobecném opovržení džungle.

I. Aristotelova formule by se dala aplikovat i na včely, mravence, bandarlogy, a není tudíž úplná. Zvíře žije bud' o samotě, nebo ve smečce, člověk žije i o samotě i v smečce – člověk je individualista i živočich společenský současně. Lidská společnost je společnost individuí; a ze vzájemného vztahu individua a společnosti, z jejich souhry nebo nesouhry, shody nebo neshody či napětí vyvěrá všechna problematika společnosti a práva.

II. Všimněme si především, že společenskost člověkova je prvotnější než jeho individualita, neboť člověk se rodí do hotového světa. Společnost rýsuje jeho mravní profil ajeho individualita pak tento mravní profil pozměňuje. Bylijsme odchováni jednou společností, i byl nám všem vtištěn mravní profil přibližně stejný. Zdá se nám, že rozdíl mezi mnou, tebou, strážníkem na rohu, obchodníkem a ministremje nesmírný, neboť naše mravně hodnotní východisko je společné, a výkyvy od tohoto východiska nám tudíž připadají velké; teprv když třeba odcestujeme do Číny nebo do Indie, uvědomíme si, jak jsme si tady v Evropě všichni podobni.

O tyto skutečnosti se opírají doktríny, jimž známý francouzský politolog Maurice Duverger říká komunitářské (communautaires) a které tvrdí, že individua nejsou nic než prvky, vytvářející společenské skupiny, a pouze tyto společenské skupiny jsou skutečné, vyhraněné bytosti. Společenské zřízení je pak podobno živoucímu organismu, v němž buňky, z nichž se skládá, jsou závislé jedna na druhé a nemohou žít osamoceně, leda za nepřirozených laboratorních podmínek. Individuum tedy není nic, společnost, celek, obec je všechno, řečeno přesněji: individuum neexistuje, existují pouze členové komuny, obce, společnosti, jej ichž jedinou úlohou je zajišťování správného chodu záležitostí veřejných.

Tyto názory jsou prastaré, možno říci stejně staré jako lidská společnost sama, a bylo třeba tisíciletí, než si člověk počal uvědomovat jistou hodnotu a důstojnost své individuální osobnosti; nicméně komunitářské doktríny a společnosti, těmito doktrínami ovládané, existují napořád až do dnešních časů.

Doktríny individualistické tvrdí naproti tomu, že lidské individuum je prvotní a hlavní společenskou realitou, kdežto společnost, v níž žije, má realitu druhotnou, odvozenou. Člověk zajisté nemůže žít mimo rámec společnosti, ale společnost sama nemájiný účel a smysl, než aby zajistila každému jednotlivci svobodný a přirozený rozvoj jeho individuálních schopností.

III. Stejně jako živoucí organismus, lidská společnost není závislá na kvantitě; v kterémkoli stadiu svého vývoje je celá a funguje (viz Vitalismus). Většinu problémů, jež se týkají každého lidského společenství, zahrnuje sama o sobě nejmenší přirozená obec, totiž rodina. Stejně jako stát, rodina může být individualistická nebo komunitářská; může být demokratická – jak je tomu v Evropě – i aristokratická, jak je tomu v Indii, kde žena je považována za méněcenného tvora; může být založena násilím, např. únosem, nebo společenskou smlouvou; panuje v ní duch, který není ani duchem mužovým, ani ženiným, nýbrž duchem nadindividuálnim, společenským – duch vzájemné důvěry nebo nedůvěry, lásky nebo nenávisti, sobectví nebo altruismu atd. Ajaký v daném společenství vládne duch, takové jsou jeho mravy. Kdyby se individua, z nichž se společnost skládá (ať je to rodina, družina, horda, kmen, národ, stát), těmto mravům podřizovala, bylo by všechno hladké. V rodině je taková samozřejmá a dobrovolná souhra individuí možná, ale je to vzácný případ. Jakmile pak vznikl jakýkoli rozkol mezi individuální morálkou a zájmem celku, vzniklo tzv. právo, francouzsky droit, anglicky right, německy Recht s celou svou složitou problematikou.

IV. Každý ví – kdo to neví z knih, ví to z intuice -, že to, čemu se říká právo, je dvojí: jednak tzv. právo přirozené, jehož se dovolává obyčejný člověk, když prohlašuje, že má právo na svobodu, na štěstí, na sbírání hub v lese apod.; a druhou odrůdou práva je právo tak řečené pozitivní, státem stanovené, právo takové, jak je chápe a jehož se chápe jurista.

Ponětí přirozeného práva je prastaré, tak staré jako evropská kultura sama.

Už Hesiodos se dovolával božského zákona platného pro všechny, jehož ustavitelem a ochráncem byl sám Zeus; protestoval tím proti homérskému ideálu práva silnějšího. U Herakleita má být přirozený zákon v souladu se světovým řádem, jemuž podléhá nepřetržité dění, neustálý tok všeho jsoucna; co to znamená, poví vám heslo Herakleitos. Zajímavého obratu došel pojem přirozeného práva u starých sofistů. Filosofové tito – podobně jako dnes např. pragmatisté – neuznávali žádnou objektivní pravdu, člověk jim byl měřítkem všech věcí – a tudíž i přirozeného práva. To, co individuum chce, po čem touží, je příroda, fyzis, stav přirozený, kdežto ustanovení státu je jen konvence, úmluva, znásilnění přírody ve prospěch slabých. Sofistický individualismus se tedy opět dovolával práva silnějšího. K témuž ideálu přirozeného práva dospěl kynik Antisthenes (v. t.), anarchista, pohrdající rodinou, národem. Pramenem práva mu byla příroda; v přírodě ovšem panuje právo silnějšího. K filosofickému domyšlení pojmu přirozeného práva však dospěla teprve škola stoiků, kteří se jasně a na tehdejší dobu revolučně hlásili k ideálu všeobecné rovnosti, svobody a společného majetku. Toto jsou znaky přirozeného práva na rozdíl od práva pozitivního; a k takovému přirozenému právu se má vládnoucí pozitivní právo blížit jako k ideálu. Názor stoiků pronikl do římských právních kruhů; a protože na římském právu se právníci školí dodnes, stoické ius naturale, přirozené právo, se udrželo až do časů přítomných.

Ve středověku byl stát považován za důsledek prvotní ho hříchu, pozděj i – od dob Tomáše Akvinského – byl sic církví vzat na vědomí, ale zůstal jejím služebníkem, nástrojem, pozemským údem, pozemskou školou nebeského společenství (praeambula gratiae) a vykonavatelem relativního přirozeného práva. Tento podivný pojem zavedla církev proto, že se nechtěla vzdát zřízení, jež se zřejmě příčí zákonu božímu, jako je otroctví, vojsko a soukromý majetek. Proto stanovila přirozené právo dvojí, absolutní a relativní. To absolutní platilo pouze v ráji, dříve než se Adam dopustil prvotního hříchu. Když však hřích byl spáchán, lidstvo propadlo zkaženosti, přestalo ustanovení přirozeného práva poslouchat, a musilo tudíž být drženo na uzdě mocí; nastala doba přirozeného práva relativního. Stoické pojetí přirozeného práva ožilo za renesance zásluhou učeného holandského právníka jménem Hugo Grotius (1583-1645), který opět – hřích nehřích – počal přesně odlišovat přirozené právo (i us naturale) od práva pozitivního (i us volontarium). Princip přirozeného práva viděl v aristotelské formuli člověka jakožto tvora společenského a v rozumu. Co odpovídá společenské přirozenosti člověka, shoduje se s přirozeným právem, a naopak co se jí příčí, příčí se i přirozenému právu; a soudcem, rozhodčím, je individuální člověkův rozum. Tak např. rozum ti praví, že instituce rodiny odpovídá společenskému charakteru člověka, a odpovídá tudíž přirozenému právu; svést nebo unést cizí ženu se přirozenému právu příčí. Jsouc založeno v rozumu, přirozené právo je nezávislé na státní moci; je absolutní, platné jednou provždy a liší se ovšem od právních zásad nahodilých, ustanovených státem. Pozitivní právo se mění, kdežto právo přirozené je věčné; nemůže na něm nic měnit ani sám Bůh. Společenský charakter lidského plemene, člověkova prvotní potřeba společnosti (appetitus societatis), svedl lidi do houfů; zavázali se přitom tichou nebo výslovnou smlouvou, že budou dbát přirozených právních zásad, především pravidla, že každý člověk má dostát svému slibu. Takto se v pojetí Grotiově základem státního zřízení stala smlouva a stát tím nabyl charakteru čistě světského. Myšlenka ta visela do té míry ve vzduchu, že téměř současně byla objevena i jinými autory, např. Hobbesem (v. t.) nebo Althusiem (1577-1638), podle jehož názoru je společenská smlouva jen potud platná, pokud prospívá blahu lidu; jestliže panovník lidu ubližuje, smlouva automaticky pozbývá platnosti a lid má právo ho sesadit.

Církev katolická tyto názory mlčky schválila. Neměla nikdy zvláštní mínění o státu, a proto jí bylo lhostejné, byl-li zbaven svého metafyzického zakotvení. Docela jiný názor však byl v táboře protestantském (viz Renesance, reformace a osvícenství). Jeden z hlavních filosofických principů protestantstvÍ bylo potlačení rozdílu mezi říší pozemskou a nebeskou, mezi tímto světem a oním světem, mezi profánním a nebeským – ovšem ve prospěch nebeského. Protestantská filosofie práva proto – pod vedením prvního dogmatika protestantstvÍ Melanchtona (1497-1560) – tvrdila, že stát je božské zřízení; podle názoru protestantského církev je neviditelná, ale tato neviditelná církev omezila práva pozemského státu daleko citelněji než viditelná CÍrkev starých katolíků.

Zhruba a všeobecně můžeme říci, že svým ponětím přirozeného práva se člověk dovolává svých práv, neboť z druhé velké kategorie práva, práva pozitivního, mu plynou jen ajen povinnosti a zase povinnosti a nic než povinnosti. Juristé se tomuto neutěšenému faktu odedávna bránili, ale bez valného úspěchu; nechtějíce doznat, že právo popravdě není nic jiného než soubor norem, tj. zákonů, nařízení, ustanovení, vyhlášek, soudních výnosů, zákazů a předpisů, opřených o donucovací státní prostředky, raději se vůbec vzdávali pokusu stanovit, co je právo. „Ještě hledají juristé definici k svému pojmu práva," říká Kant v Kritice čistého rozumu. „Nechce-li jurista," konstatuje jinde, totiž v Metafyzice mravů, „hledaje definici práva, upadnout do tautologie, potkává se s týmiž obtížemi jako logik, který se snaží stanovit, co je pravda." Zábavnou ukázku takové tautologie přináší německý právní filosof August Thon: Právo je právní věta, obsahující právo, vymáhat právo v případě bezpráví žalob ním právem ... Podobně lhering: Co je právo? Nárok najednání. A co je nárok? Právo najednání.

Tolik o nezdaru pokusů definovat právo kladně. Definice záporné jsou ovšem zdařilejší, např. známý výměr Herbartův: „Právo je souhlas většího množství vůlí, myšlený jako pravidlo, mající předejít sporům." Jinými slovy předpis, omezující občanovu libovůli. Mám právo chodit po ulici, protože neexistuje – pokud nebylo zavedeno stanné právo – norma, jež by mi to zakazovala, mám právo nechodit na robotu, nepracovat víc než osm hodin apod. Kladného práva používá pouze ten, kdo je oprávněn ukládat občanům povinnosti; tedy ouřad, parlament, soud. Jsou ovšem i jiná práva: věřitel má právo domáhat se splacení dluhu, zaměstnavatel má právo dožadovat se od zaměstnance určitých výkonů apod. Ale i tady víc než o práva jde o povinnosti – v případě věřitelově víc než o věřitele jde o dlužníka, jemuž právní norma ukládá jistou platební povinnost; věřitelovo právo tu leží v jedné rovině s právem příslušníka, který mi smí napařit pokutu, když se dopustím dopravního přestupku. Právo, opakuji úhrnem, je souhrn předpisů, jimiž stát řídí jednání občanů. Taková je pravda bez zbytečných pří kras a floskulí. Ale tu ovšem vyvstává otázka co do zdroje onoho práva, řečeno prakticky:

Jakým právem mi stát předpisuje daně? Jakým právem mi zdravotní referát města Prahy předpisuje, abych si dal rentgenovat plíce, a dodává, že v pádu-li se nedostavení budu předveden? Jakým právem dejme tomu Josef II. nařídil našim předkům, aby pohřbívali těla zesnulých ne v rakvích, nýbrž v pytli? Nejsem anarchista, a j sem tudíž dalek toho, abych tvrdil, že všechna státní ustanovení, všechny zákony a předpisy, jimiž stát, ať jeho hlavou či představitelem je kdokoli, král, diktátor nebo zástupci lidu, řídí jednání občanů, jsou něco špatného a že nemají jiný smysl a účel než šikanovat občany a omezovat jejich svobodu. Naopak. Vím velmi dobře, že lidská společnost by neobstála bez pronikavých zásahů státní moci a proměnila by se v rejdiště šílenců, jak tomu bylo např. v onom prvním údobí Francouzské revoluce, kdy slovo .Jiberté" ještě bylo bráno vážně. Ale nejde tu o užitečnost nebo neužitečnost státních zásahů, nýbrž o jejich zdroj.

Vzepřeš-li se zákonu, předpisu, ustanovení, nebudeš za to potrestán ani hněvem bohů, ani pohrdáním lidu, nýbrž pokutou, vězením, smrtí. Stát, který vydal onen zákon, předpis nebo ustanovení, jemuž ses postavil, má k své dispozici vojsko a policii, kdežto ty jsi sám, nahý a bezbranný. Stát je silný, ty jsi bezpomocný. Stát opírá svá ustanovení o mohutné mocenské prostředky, kdežto tvé mocenské prostředky jsou nepatrné. Zdroj státního práva je moc, pozitivní právo je právo silnějšího. Taková je další pravda bez příkras, bez floskulí.

V. Tuto skutečnost všechny státy světa odevždy zastíraly teoriemi zpravidla filosoficky fundovanými. Žádný uzurpátor, byť se svého vůdčího postavení domohl zjevnou vraždou, zradou nebo násilím, nepřizná, že pravomoc, již vnucuje svým poddaným, pochází z jeho zločinu. Každý se zajisté bude odvolávat na nějaký vyšší, neověřitelný princip. Nejpopulárnější z těchto principů je sám Bůh. Středověcí císaři a jiní panovníci nechtěli nad sebou uznat jiného vrchního pána kromě Boha, protože chtěli uniknout područí papeže, církve. Naproti tomu církev si přičítala právo sesazovat a ustanovovat panovníky, což by nebylo možné, kdyby světská moc pocházela z božského práva. Proto tvrdila, že původcem královské moci není úradek BOŽÍ, nýbrž veřejný souhlas lidu. Byla tedy ve středověku církev, zajímavý to paradox, hlasatelkou učení o svrchovanosti lidu a o právu odporovat přehmatům světské moci (viz Tomáš Akvinský). Toto učení arei neprýštilo z demokratického přesvědčení církevních hodnostářů a právníků; nešlo jim o nic jiného než dokázat, že princip světské moci jest lidský, a že králové proto nutně spadají pod vrchní ochranu moci církevní, duchovní, božské.

Zásada božského práva, formule tzv. „panovníků z boží milosti" pak nabyla největší váhy na evropském kontinentu, a to především ve Francii za vlády posledních Ludvíků. Nejznámějším filosoficko-politickým hlasatelem této zásady byl Bossuet (1627-1704), spisovatel oslněný skvělostí absolutistické vlády Ludvíka XlV. Bůh, praví Bossuet, je král králů. Na počátku byl jediným králem nad lidmi. Všechna lidská moc je výronem boží moci; všechny vlády jsou dovoleny Bohem, a pocházejí tedy z práva božského. Králové jsou bytosti posvátné; úcta, vzdávaná králi, je povahy náboženské. Jako Bůh je ve vesmíru vše, tak je král v státu vše; on sám je stát. Velebnost boží provází jeho moc; jest tedy vznešenost knížecí obrazem velikosti boží. Proti panovníkovi, byť byl jakýkoliv, není dovoleno podniknout odboj; ani ukrutnost, nevěra a bezbožnost není důvodem k osvobození od moci královské. – Horuje takto, milý Bossuet s útrpnou ošklivostí obracel svůj zrak k anglickému ostrovu, kdež po krátké revoluci byla nastolena vláda Karla II. K takovým nepořádkům, mínil Bossuet, by ve Francii nemohlo dojít.

Ale nejen Ludvíci předrevoluční Francie, též Marie Terezie, Josef II., Kateřina Veliká, byli panovníci z boží milosti. Ale nebyl to pouze Bůh,jehožjménem se oháněli, ale i – dnešnímu člověku stěží pochopitelný rozpor – rozum. Horlivě četli Voltaira a Rousseaua, encyklopedisty a jiné osvícenské filosofy a napájeni jejich rozumářskými hesly snažili se reorganizovat státy jim svěřené, jako by nešlo o živoucí organismy, nýbrž o mechanismy, a vysloužili si tak v historii společný titul osvícených absolutistů. Prováděli, jak praví historik, jakousi revoluci shora, bezohledně boříce staré a kvapně budujíce nové normy života. Že se jejich horečné novotaření neobešlo bez tvrdého despotismu, je nabíledni. A poddaný lid, proti své vůli oblažovaný počiny svých filosofujících panovníků, reptal a teoreticky se připravoval k revoluci četbou týchž filosofů, z nichž čerpali rozumy i jejich utlačitelé. Vedly tedy spisy osvícenských myslitelů nejen k osvícenému absolutismu, nýbrž také k osvícenému liberalismu. Čta Voltaira panovník brojil proti tmářství, rušil kláštery a umlčoval všechny protesty ostrou cenzurou. Čta Voltaira poddaný si žádal zrušení cenzury, reformy soudnictví, svobody slova a tisku a zabezpečení lidské důstojnosti. Čtouc Rousseaua královna horovala pro přírodu, pro život na venkově, a dávala proto ve versailleském parku milionovým nákladem zřizovat vzorné umělé vesnice a pásla čisťounké ovečky s červenými pentlemi kolem krku; čta Rousseaua poddaný si přál, aby všichni králové šli k čertu. I došlo, jak známo, k proslulé revoluci severoamerických osad a o pár let později k ještě proslulejší revoluci francouzské, v našem století pak k Velké říjnové revoluci.

Démos značí po řecku lid, kratein vládnouti; demokracie tedy je vláda lidu, lidovláda – zřízení, v němž veřejnost, tedy lid, sama sobě vládne a samu sebe poslouchá, namísto aby jí vládl král, jak tomu je v monarchii, nebo určitá vrstva, určitá privilegovaná skupina lidí, jak tomu je v oligarchii. V demokracii není nebo nemá být privilegovaných skupin lidí; proto hlavní zásady a předpoklady moderních zřízení demokratických jsou rovnost a svoboda všech občanů. Kladu důraz na slovo moderní, protože uctívaná stará demokracie řecká se týkala jen malé menšiny obyvatelstva: otroci a chudáci z ní byli vyloučeni.

Člověk člověku ovšem roven není: někdo je chytřejší, někdo je hloupější, někdo má lepší, někdo horší paměť, někdo má větší, někdo menší fyzickou sílu, obratnost a krásu; s tím se nedá nic dělat, s tím se dá jen počítat – ostatně lidská společnost by se zhroutila v dvou dnech, kdyby všichni lidé najednou z ničeho nic byli stejně chytří, silní a krásní. Příroda nás učinila nerovnými a dobře věděla, co dělá.

Ale byť sebenerovnější, všichni občané státu jsou stejnou a rovnou měrou lidmi, a v demokracii jde nebo mělo by jít o to, aby všichni měli stejná, rovná práva a povinnosti. Podle základního principu demokracie všichni si mají být rovni před zákonem a všichni si mají být rovni politicky. Občanská, právní a politická rovnost v demokracii by však byla papírová, kdyby se nevyvíjela k rovnosti hospodářské jako k svému ideálnímu cíli; dokud budou chudí a bohatí od narození, praví Durkheim, nebude spravedlivých smluv.

Jak každé dítě ví, dnešní demokratické státy jsou rozděleny na dvě skupiny, na demokracie typu sovětského, jejichž ekonomickou základnou je společenské vlastnictví výrobních prostředků a kde vláda vládne ve jménu proletariátu, jehož orgánem je komunistická strana, a na demokracie buržoazní, v nichž výrobní prostředky povětšině dosud jsou v soukromých rukou a kde politických stran je několik, přinejmenším dvě. – Viz též hesla Socialismus, Marxismus a Utopie.


[BACK]